Tak se jmenovala první elektricky poháněná lokomotiva českého vynálezce, myslitele a elektrotechnika Františka Křižíka. Jeho snem bylo zkonstruovat trať, která by byla plně poháněna elektrickou energií, dle jeho názoru by to mělo oproti tehdy využívané páře nemálo výhod. Parní vlaky byly pomalé a musely často zastavit a po cestě „dotancovávat“ vodu. Navíc také bylo potřeba neustále doplňovat uhlí a výkon takové železnice nebyl ani uspokojující ani dostačující.
Původně měla být mnohem delší, nakonec však zůstalo pouze u realizace úseku z Bechyně do Tábora. I na tomto úseku byl poměrně problém sehnat na takový projekt peníze. Málokdo totiž hodlal do takové trati investovat a místní nechtěli dráze prodat své pozemky. Pozemky se nakonec povedlo vykoupit zhruba podle původního plánu, nikoli však přesně, proto je dráha tak klikatá a je na ní znatelný i výškový rozdíl jednotlivých částí. Právě kvůli zatáčkám na trati je zakázáno od nehody v roce 2006, kdy se v jedné z nich převrátil dvoupatrový vagon Českých Drah, používat zde dlouhé vagony. Sklon pak komplikuje v zimě výjezd dieselovým jednotkám.
Proud byl dodávám vodní elektrárnou v Táboře. Ta byla osazena třemi turbínami společnosti Škoda, které dokázali pohánět celou trať. Trasa měla ve svém vedení napětí jeden a půl kilovoltu, a to jí dodnes zůstalo, i přes to že standard jsou v dnešní době tři kilovolty. Právě kvůli tomu zde mohou jezdit pouze speciálně upravené lokomotivy, v tuto chvíli tuto úpravu mají pouze dvě tak zvané „Žehličky“.
Táborská elektrárna již neslouží svému účelu již dlouhou dobu, nyní prošla rozsáhlou rekonstrukcí a stane se z ní muzeum a galerie. Původně však ještě obsahovala i akumulátory, které by v případě nefunkčnosti generátorů dokázali udržet vlak za chodu ještě asi 24 dalších hodin.
Dodnes zde probíhají nostalgické jízdy s původními historickými vozy, které jistě stojí za to.