Kdyby to šlo, žili byste radši mezi různými zvířaty nebo někde co nejdál od nich? Nevím, ale myslím si, že byste si asi jako každý normální člověk nejspíš vybrali něco mezi tím. Nějakou tu zlatou střední cestu. Každý z nás si přece nějaká zvířata oblíbil a nějaká mu nejsou sympatická, a ta první by mu blízko něj nevadila, kdežto ta druhá ano. A tak by někdo z nás klidně s nějakým domácím mazlíčkem vydržel a pořídil by si třeba psa nebo kočku. Kdyby pro ně měl místo a čas se o ně starat. A naopak by si spousta z nás nepořídila třeba myši nebo něco jiné jim takhle nesympatické.
Ale nemusíme se vlastně ptát, jestli chceme nebo nechceme se zvířaty žít. Protože s nimi žít musíme. Třeba ne přímo pod jednou střechou, ale musíme. Zvířata jsou všude kolem nás a snad nikdy se nám je nepodaří vyhnat, aby nám dala pokoj. Můžeme sice odehnat něco většího, třeba vlaštovky, které si na našem okně nebo pod střechou začnou stavět hnízdo, třeba holuby, kteří nám znečišťují balkóny, třeba něco jiného, ale vždycky u nás něco ze zvířat stejně zůstane. I když je poblíž mít nechceme. Jenom těžko se třeba vyhání hlodavci od popelnic a z kanálů, holubi z náměstí a tak.
U nějakých zvířat si tedy můžeme vybrat, jestli je budeme chovat nebo postrádat, některá můžeme vyhnat, aby nám nevadila, ale s některými se musíme naučit žít. Nezbavíme se jich. Taková zvířata prostě někdy neuznávají lidskou nadvládu mezi živými tvory, nemají nás za pány tvorstva a nenechají si upřít právo na život tam, kde žít chtějí. A když se nám to nelíbí, je na nás, abychom si našli místo k životu někde jinde. Ale to neděláme. Víme, že by to bylo marné. Že by i jinde zvířata byla. A unikli bychom jedněm, abychom si zvykali na jiná.
A tak my lidi víc nebo míň se zvířaty žijeme. A budeme žít. Protože není vyhnutí, my všichni jsme tu doma.